Japonsko – den 5, tradiční Kjóto

Kjóto (Kyoto ) je město s tradicemi, chrámy, chrámy, cíl téměř všech cest do Japonska. Říká se, že být v Japonsku a nevidět Kjóto je jako být v Polsku a nevidět Krakov.

Celý den jsme tedy věnovali prohlídce bývalého hlavního města Japonska. Velmi dlouhý den…. vážně!

Veřejná doprava v Kjótu

Na začátek jsme šli na kjótské nádraží, kde si můžete koupit celodenní jízdenku na autobusy nebo autobusy a metro. Šli jsme rovnou do turistických informací, abychom si vyzvedli mapy, letáky a zeptali se na nejzajímavější místa. Pokud budete mít chvilku, vyplatí se zajít na terasu u nádraží – uvidíte panorama města (terasa je zdarma).

Co se týče veřejné dopravy, metro není příliš rozsáhlé, ale je tu. Zde je třeba poznamenat, že v Kjótu existují pouze dvě linky metra: severojižní a východozápadní. Pro turisty město připravilo speciální autobusové linky, které jezdí mezi hlavními atrakcemi města – to je obrovské plus! Než jsme přijeli k zastávce, mohli jsme si poslechnout v japonštině, angličtině a jednom nám bližším neznámém jazyce (korejštině?) popis atrakce, ke které jsme se blížili.

Zajímavé je, že do autobusů se nastupuje zadními dveřmi a teprve u východu se platí jízdné nebo ukazuje jízdenka. Nikde jsme se dosud nesetkali s takovým mechanismem – no, plná důvěra veřejnosti a také máte čas odečíst změnu nebo najít jízdenku.

Bohužel od rána pršelo a počasí nám velmi ztěžovalo prohlídku města. Po deštivém dni v Kamakuře a Jokohamě jsme doufali, že uvidíme nejkrásnější místa v Kjótu na slunci, ale počítali jsme.

V Japonsku, když prší, nic takového jako pláštěnka nefunguje – všichni chodí výhradně s deštníky a před každým obchodem nebo restaurací najdete stojany, kde je můžete nechat (a dokonce i igelitové tašky na deštníky). My jsme se (bohužel) pohybovali v pláštěnkách. Pohodlné, ale „nekulturní“, protože díky deštníkům, které nechávají venku, nechodíte dovnitř mokří. My jsme si bohužel přinesli vodu a občas se na nás lidé divně naparovali…. Ale k věci…

Zlatý pavilon (Kinkakudži)

Naše první kroky vedly k nejznámějšímu kjótskému památkovému objektu, Zlatému pavilonu (Kinkakudži). Vstupné se samozřejmě platí, ale opravdu to stojí za to!

Titulní budova je zenový chrám pokrytý zlatými vločkami, díky nimž se budova nádherně třpytí. Pozoruhodná je už samotná poloha chrámu: přímo u rybníka Kjóko-či, v němž se odráží celá budova, obklopená ze všech stran zelení. Původně se jednalo o vilu šógunu Ašikagy Jošimicua, později přejmenovanou na chrám. Několikrát byla zničena a dokonce zapálena mladým mnichem – nakonec byla v roce 1955 obnovena.

Krásná budova, dobře udržované zahrady – stojí za to vyjít na kopec a pokochat se výhledem na město. Naši pozornost upoutal v dálce stojící označený strom, který přežil nebo byl vystaven radioaktivitě po útoku na Hirošimu. Nevíme přesně, jak je možné, že byl označen jen jeden, ale něco v tom být muselo.

Stříbrný pavilon (Ginkaku-dži)

Ginkakudži je další buddhistický chrám, původně vila šóguna Ašikagy Jošimasy (neplést s tím ze Zlatého pavilonu!). Na rozdíl od názvu zde neuvidíme budovu pokrytou stříbrem, protože šógun za svého života nestihl vilu dokončit.

Stejně jako ve Zlatém pavilonu je i zde jezírko, udržované zahrady, i když v případě Stříbrného pavilonu se zdá, že zahrada je více upravená, je zde více květin a místy jsou zde kužely z písku symbolizující horu a jezero (písečná zahrada).

Další chrámy v Kjótu

V Kjótu je chrámů a kostelů opravdu hodně. Můžete zde strávit týden, a přesto nebudete mít šanci vidět všechno. Ten den jsme stihli navštívit ještě několik památek ve východní části Kjóta, o kterých píšeme níže.

Chrám Heian (Heian-jingū ) – poměrně mladý chrám, protože je starý něco málo přes 100 let a byl postaven k 1100. výročí založení Kjóta. Budova a náměstí jsou impozantní svou velikostí a nevyužitým prostorem. Jen mimo náměstí je to trochu méně ohromující – je tu zahrada, rybník (kde prý plavou želvy), most a spousta zeleně. Oranžová vysoká brána torii, která tvoří hlavní vstup do chrámu, se nachází na ulici, asi půl kilometru od samotných budov chramu.

Chrám Čion-in – je sídlem jedné z frakcí (nebo chcete-li sekty) buddhismu: Jodo. Chrám je známý svou velkou dřevěnou bránou San-mon, která je největší bránou v Japonsku.

Chrám Nanzenji – také v tomto chrámu (klášteře) si můžete prohlédnout působivou dřevěnou bránu San-mon. Původně zde stála vila císaře Kameyamy, poté zde byl postaven chrám a později se vše změnilo na klášter Rinzai. Pozoruhodná je zejména zahrada v zadní části chrámu.

Chrám Jasaka – jeden z nejoblíbenějších chrámů v Kjótu. Na první pohled zaujmou červená dřevěná torza, ale také červené povrchy budov, plotů a dokonce i luceren. Visí tu spousta luceren, jejich počet dokonce vzbuzuje dojem, že stačí pár dalších a konstrukce, která je drží, se každou chvíli zhroutí. Na každém z nich je napsáno jméno sponzora (společnosti, která chram podporuje). Yasaka Chram se také nazývá Gion, podle čtvrti, která se nachází hned vedle (o tom o dva odstavce níže).

Viděli jsme mnoho chrámů a kostelů. Možná až příliš, protože v určitém okamžiku začaly splývat v jeden pro nás…. Všechny jsou krásné a hodné doporučení, nicméně u dalšího chrámu si už můžete splést, který jste viděli dříve. Možná jde o to, že je to pro nás tak odlišné a neznámé náboženství a kultura.

Bohužel jsme při prohlídce posvátných míst Kjóta neměli příliš štěstí, protože stále pršelo, což nám vzalo trochu radosti. Necítili jsme kouř z vonných tyčinek, neviděli jsme modlící se Japonce, atmosféra už nebyla stejná.

Gejši v Gionu

Neztráceli jsme však naději. Nebo nám možná jen bylo líto se ten den vrátit a sedět v hotelu? Vydali jsme se směrem na Gion hledat nejvěrnější gejši(i když v Kjótu je správnější geiko ).

Gion je moderní čtvrť na jedné straně a stará historická čtvrť na straně druhé. Ještě důležitější je však to, že tato čtvrť je proslulá svými gejšami, které snadno potkáte na ulici a ještě snadněji v restauracích nebo v tzv. gejšových obchodech. čajovny. My jsme měli zase trochu méně štěstí – na ulicích jsme viděli jen pár gejš (možná kvůli deštivému počasí).

Nejznámější ulicí je Hanami-koji, kde se nacházejí budovy ze 17. století, zejména dřevěné stavby mačija.

Pokud budete v době rozkvětu třešní, určitě se vydejte do Shirakawa-minami Dori, jedné z nejkrásnějších japonských ulic. Můžeme si jen představovat, jak kouzelné to tu je, když stromy kvetou.

Déšť, déšť, déšť…. :)

Ano, jsme monotematičtí v našem zpravodajství z tohoto dne, ale co dělat, když dva poutníci z Evropy přijedou do jednoho z nejkrásnějších japonských měst a nemohou si ho užít ;) Promočené a unavené jsme se vydaly na trh Nishiki (Nishiki Ichiba), který je výborným útočištěm před deštěm. Konečně se objevila naděje, že trochu oschneme a zahřejeme se.

Jedná se o tržnici v centru města s více než 100 obchody a restauracemi. Seženete tu spoustu více či méně známých jídel, spoustu mořských plodů (včetně malých chobotnic napíchnutých na tyčích jako lízátka) a zvláštních japonských přísad/koření. Většinu zde prodávaných rarit jsme neznali a nikdy předtím jsme je neviděli na vlastní oči. Ani my jsme neměli dost odvahy, abychom ochutnali všechno, ale nemohli jsme odtrhnout oči od košíků a nádob plných exotických pochoutek. Na trhu si samozřejmě můžete koupit i různé suvenýry, gadgety, oblečení, i když jídlo rozhodně převažuje.

Na samém konci trhu je velký červený krab ;)

Charakteristická je pro něj směsice vůní, davy lidí a převládající ruch. Občas bylo těžké se protlačit od jednoho stánku ke druhému – je vidět, že trh se i na druhém konci světa řídí stejnými zákony :)

Po krátké procházce jsme se vydali do hospody, kterou nám doporučil náš průvodce: Ippudo. Náhodou jsme se trefili do času oběda, takže jsme si v ceně polévky dali ještě japonské knedlíčky, rýži a samozřejmě čaj.

Další atrakcí byli místní obyvatelé sedící vedle nich, kteří velmi ostentativně hltali a chlemtali při konzumaci polévky – myslím tím, že klukům chutnala :) To je v japonské kultuře naprosto normální chování. Bohužel se to nelíbilo ostatním turistům, kteří seděli vedle nich, protože rychle opustili restauraci.

Císařský palác

Po jídle jsme se vydali do císařského paláce (Kyōto Gosho), který se nachází v rozlehlém císařském parku obdélníkového tvaru. Při pohledu na mapu Kjóta vás tato rozlehlá zelená oblast v centru města okamžitě zaujme.

Park byl prázdný (což jsme pochopili kvůli sílícímu dešti), a tak jsme se sami vydali širokými parkovými alejemi a nakonec jsme políbili kliku brány do paláce. Bohužel v době našeho příjezdu byl objekt již zavřený, takže jsme neměli možnost prohlédnout si císařské budovy. Dozvěděli jsme se pouze, že pro vstup dovnitř je nutné se předem zapsat v nedaleké budově – to je jediná možnost, jak se dostat do areálu císařského paláce.

Kjótské shrnutí

V tomto okamžiku jsme se rozhodli naši dnešní prohlídku Kjóta ukončit. Byl to velmi dlouhý a únavný den. Pravděpodobně dokonce jeden z nejdelších během celé naší cesty. Navzdory nepříznivému počasí jsme se snažili vytěžit z dne co nejvíce, ale cestou zpět do hotelu jsme byli rádi, že jsme zde zůstali déle, protože za příznivějších podmínek bychom si mohli Kjóto ještě prohlédnout.

Přesto jsme, možná i kvůli počasí, postrádali „wow efekt“. Kromě chrámů, které jsou vskutku působivé (už jen kvůli jejich počtu), je město šedivé, nevýrazné, méně rozvinuté než Tokio. Pravděpodobně je to dáno tím, že dva dny předtím jsme byli v hlučném, barevném hlavním městě a tady je větší klid, reklamy tolik neoslňují a také není problém s davy lidí na ulici. Jiné město, jiné klima. Tokijská nám zatím vyhovovala více.

To v žádném případě neznamená, že by Kjóto mělo být vyškrtnuto ze seznamu měst, která byste měli v Japonsku navštívit. Stojí to za to! Už jen kvůli těm chrámům, chrámkům, palácům a vesnicím nedaleko Kjóta, o kterých píšeme v dalších příspěvcích.

Další fotografie si samozřejmě můžete prohlédnout v galerii:

Zobacz galerię wszystkich zdjęć >>>