Čtvrtý den pobytu v Japonsku byl posledním dnem v Tokiu. Vydali jsme se směrem na Kjóto a cestou se zastavili ve dvou městech: Jokohama a Kamakura.
Byl to pro nás dlouhý den, během kterého jsme vlakem ujeli více než 400 kilometrů a navíc jsme si v klidu prohlédli Jokohamu a Kamakuru, což nám umožnila japonská vysokorychlostní železnice. To vyžadovalo dobrou logistiku, protože jsme si nechali zavazadla na nádraží v Jokohamě, vydali se na prohlídku Kamakury, pak se vrátili do prvního města a odtud jeli rovnou do Kjóta. Jak se říká, pro ochotného nic těžkého :)
W tym tekście przeczytasz o:
Kamakura
A opět Šinkansen a opět ta rychlost :) Z Tokia jsme jeli do Jokohamy, abychom tam nechali přebytečná zavazadla, která jsme nepotřebovali pro štěstí při návštěvě dvou výše zmíněných měst. Rozhodli jsme se nechat si batohy ve skříňkách, kterých je na nádraží Jokohama spousta.
Všimněte si, že některé skříňky jsou určeny pro speciální karty, které se dobíjejí. Naštěstí jsou zde i normální skříňky na mince. Spousta skříní! K dispozici jsou různé velikosti, do středně velké skříňky se nám snadno vešly dva velké batohy (pán z personálu nám je dokonce pomohl vtěsnat).
Poté, co jsme se zbavili balastu, jsme odjeli do Kamakury, bývalého hlavního města Japonska. Tam najdete mimo jiné Velkého Buddhu (Kamakura Daibutsu), sochu, kterou je město proslulé.
Zvolili jsme linku Yokosuka, která nás dovezla přímo do cíle (tedy do Kamakury, ne přímo do Buddhy ;-)). Věřte, že najít správnou cestu a správný vlak opravdu není těžké, alespoň to říká Paweł ;) To je podstata zdejší železniční myšlenky: všechno má být jasné a přehledné, dokud to nebolí.
Když jsme dorazili na nádraží Kamakura, nenašli jsme žádné místo s turistickými informacemi. Místo toho jsme našli letáky a mapy s návrhy na prohlídku města. Vše je čitelné a srozumitelné i pro Evropana.
Rozhodli jsme se jít pěšky k Velkému Buddhovi. Cestou jsme míjeli spoustu skupinek malých dětí, které se musely po městě orientovat samy; chodily s mapou a hledaly nějaké body na zemi. Někteří oslovili turisty a požádali je o vyplnění dotazníků v angličtině – byl to jeden z jejich úkolů ve škole. Bylo obdivuhodné, jak se s námi lámanou angličtinou nebo zapamatovanými frázemi snažili domluvit, aniž by čekali na odpovědi. Mimo jiné nás vyslýchali. Odkud pocházíme, co se nám na Japonsku líbí atd. Nedovedeme si to představit v Polsku, poslat několikaletá batolata do terénu a dát jim za úkol získávat informace od cizích lidí.
Vraťme se však k Velkému Buddhovi. Očekávali jsme, že ji uvidíme z dálky, jak dominuje krajině Kamakury, a ukázalo se, že sedí tiše mezi stromy a nevystupuje ven. Tato bronzová socha je více než 13 metrů vysoká a váží 93 tun.
Původně byla v chrámu umístěna socha Velkého Buddhy. V 15. století budovu smetla velká vlna tsunami. Buddha však přežil a dodnes je na volném prostranství.
Při výstupu na turisty čekají sladkosti ve tvaru Buddhy (mňam!) a sladké rýžové kuličky (méně mňam ;-)).
Samotná Kamakura je plná turistů, potkáte je na každém kroku a ulice jsou ucpané autobusy. Celkově vzato, nejsme překvapeni, město je krásné (i s ohledem na počasí, které nás v té době nezkazil), plný chrámů a chramy. V Kamakuře jsou také písečné pláže, které jsme z pochopitelných důvodů s velkým odstupem obešli.
Místo toho jsme se vydali k jednomu z nejvýznamnějších chrámů v Kamakuře – Tsurugaoka Hachimangu. Cestou jsme se ještě chtěli podívat do chrámu Hasedera, ale ukázalo se, že vstupné je zpoplatněno, a tak jsme se rozhodli zamířit rovnou uličkou s obchody a branami Torii do komplexu Tsurugaoka Hachimangu.
Komplex Tsurugaoka Hachimangu je nejvýznamnějším chrámem v Kamakuře, jak je vidět v centru města: vede k němu hlavní silnice z pobřeží a podél cesty jsou červené brány torii. Bohužel už cestou mezi branami začalo silněji pršet a my jsme museli zrychlit.
Chrám zabírá poměrně velký prostor plný budov uprostřed zeleně, stromů a keřů. Jsou tu rybníky s ostrůvky, zahrady s pivoňkami, a nebýt davu turistů, bylo by to ideální místo pro klidnou procházku a odpočinek.
Yokohama
Počasí nám nepřálo, stmívalo se a pršelo. Potěšení z procházky po městě bylo nulové, a tak jsme se rozhodli vrátit do Jokohamy.
Zde bylo počasí příznivější (alespoň zpočátku), a tak jsme se bez váhání vydali do slavné čínské čtvrti (China Town) – největší v Japonsku.
Čínská čtvrť je plná restaurací (asi 300!) a obchodů, stejně jako barevných ulic vyzdobených lampiony. Upřímně řečeno, čínské známky i samotní lidé nám připadali stejní jako mimo China Town, proto na nás toto místo udělalo menší dojem. Viděli jsme zde obchody, se kterými jsme se již setkali v jiných oblastech, i když nás opět okouzlily ty, které byly vyzdobeny pandami.
V čínské čtvrti je co jíst. Můžete využít některý z mnoha bufetů, kde při jednorázovém zaplacení můžete sníst, kolik chcete, a my jsme právě této možnosti využili. U vstupu jsme dostali jídelní lístek podle výše zaplacené částky a mohli jsme si objednat libovolný počet jídel.
Na jednu stranu je docela dobrý nápad ochutnat jídla, která byste nikdy nepoznali, protože i tady si můžete dát typické japonské speciality. Připravují se za chodu, nikoli na velkých ohřívaných tácech jako v typických bufetech. Na druhou stranu to má i své stinné stránky, protože porce jsou velmi velké a spousta jídla se prostě vyhodí a není možné nabrat si kousek po kousku a ochutnat více jídel. Něco za něco – jako vždy.
V China Town je také možnost restaurace, kde se jídlo objednává prostřednictvím automatu – je to pohodlné, ale často vyžaduje znalost japonštiny.
Po vydatném jídle jsme se rozhodli opustit China Town a vydali se směrem k přístavu, ale bohužel se počasí již úplně pokazilo a opět nám vzalo naději na klidné procházení ulicemi města. Ani jedna z nejznámějších jokočamských budov – Landmark Tower – nenabádala k tomu, aby člověk vystoupal (nebo spíše vyjel, a to poměrně rychlým výtahem) na její vrchol a obdivoval panorama města….
Silně zklamaní jsme se vrátili na nádraží a pokračovali v cestě do Kjóta, bývalého hlavního města Japonska. Za necelé 3 hodiny jsme byli na místě (je třeba dodávat, jakým vlakem jsme jeli? :-)).
Kjóto – bývalé hlavní město Japonska
Z nádraží jsme se vydali rovnou na ubytování, protože hodina nebyla tak mladá – a tady nás čekalo příjemné překvapení. Konečně, protože jsme se už báli, že tento den je odepsaný. Přestože ubytování bylo levné, ukázalo se, že jeho úroveň je poměrně vysoká. Byl to spíše penzion, ale měli jsme kuchyňský kout, koupelnu a vybavení: počítač s televizí, stmívatelné světlo s dálkovým ovládáním, vanu s televizí, sušičku a samozřejmě pračku.
…zjechała prawie całą Europę za młodu, zamiłowanie do podróżowania odziedziczyła po rodzicach. Pomimo to wspólnie odkrywamy wiele miejsc na nowo. Nie lubi siedzieć w miejscu i stara się maksymalnie dużo wyciągnąć z każdego wyjazdu. To ona jest odpowiedzialna za znajdywanie miejsc, do których jedziemy i sprawia... Więcej o nas >>
